Ryan Andres: O Porsche ani obří dům už nestojím

Mohlo se zdát, že má všechno, ale ve skutečnosti mu chyběly ty nejzákladnější věci. Na filipínském ostrůvku spokojenosti v Budapešti vám speciální kávu připraví uznávaný manažer.

Malá kavárna schovaná v klikatých uličkách Budapešti ukrývá velké tajemství. I kdybyste o něm nevěděli, jakmile do kavárny vejdete, ucítíte ho. Mě hned u vchodu přemohl pocit uvolněnosti a radosti, zdánlivě bezdůvodně.

Když jsem se posadila za malý kulatý stoleček v zadním rohu kavárny tak, abych měla výhled na veškerý cvrkot uvnitř i za okny venku, brzy jsem si všimla, že se tu tak nějak podobně usmívají skoro všichni a že za kavárníkem stále někdo z ulice přichází, aby ho alespoň pozdravil, a to i bez toho, aby si objednali kávu. A tak velký muž za pultem s obrovskými potetovanými pažemi a kulatým přátelským obličejem začal zaměstnávat i mou pozornost. Zanedlouho jsme se dali do řeči, začali jsme u kávy, kterou jsem si objednala, a za chvíli jsme si vesele povídali u stolku, kde jsem seděla. S každou jeho větou můj úžas stoupal.

Pohodlně se usaďte a přehrajte si celý text:

Seděl proti mně pětatřicetiletý muž, který se dobrovolně vzdal obřího domu se čtyřmi ložnicemi a třech aut, z nichž jedno bylo Porsche. A to zcela dobrovolně, bez donucení, sám a ještě rád. Jak se ukázalo, tento rázný muž byl Filipínec a třináct let pracoval ve své zemi v oblasti finančnictví. Dělal manažera pro mezinárodní finanční společnosti. Byl tedy „velké zvíře“ s velkou odpovědností a neskutečně velkým platem. Za velké firmy řešil jejich problémy, zametal dluhy a plánoval půjčky. Chod firem měl ve svých rukách, kterými protékaly nepředstavitelné sumy peněz. A i jemu tekly podíly z těchto peněz do jeho kapsy. Měsíčně si pravidelně vydělával více než dvě stě tisíc korun.

Jednou ráno se ale probudil a uvědomil si, že je to nuda. Že chce žít jinak. Najednou měl dost probdělých nocí, přespávání v kanceláři a došlo mu, že ten tlak, stres a frmol, v jakém žije, mu nevynahradí ani Porsche, ani čtyři ložnice, ve kterých stejně kvůli nedostatku času téměř nikdy nespal. Nepotřebovala je ani jeho rodina. V obřím domě žil jen s ženou a dcerkou, které kvůli práci sotva vídal.

„Žil jsem tehdy v Manile a i když jsem měl práci jenom sedm kilometrů od svého domu, cesta tam mi autem trvala klidně i čtyři hodiny. Panuje tam snad nejhorší dopravní situace na světě, hodiny stojíte ve frontách. Chodit pěšky se mi ale rozhodně nechtělo, když jsem vlastnil tři nádherná auta.“

Takto vzpomíná Ryan na roky strávené jako finančník.

Na dovolenou ani na trávení času s rodinou léta neměl ani pomyšlení. Vydělané peníze využíval hlavně k hromadění majetku:

„Ve svých šestadvaceti letech jsem si koupil Porsche a splácel ho devět let, jakmile jsem ho ale splatil, došlo mi, že už ho nepotřebuju. Jeho cenu jsem kvůli splátkám přeplatil dvakrát a došlo mi, že moje utrácení nemá konce. Nikdy jsem ale peníze nedal na dovolenou ani třeba na oslavu narozenin své dcery. Spadl jsem do pasti. Měl jsem víc, než jsem opravdu potřeboval. Půjčky, obří dům, tři auta, ale v domě jsme přitom žili jen ve třech, a co se aut týče, moje dcerka ještě řídit neuměla, takže tolik aut rozhodně potřeba nebyla.“

Když mu došlo, že peníze a luxus ho šťastným nedělají, začal hledat kudy dál. Novou cestu mu pomohla najít rodina. Už několik generací se totiž její členové věnovali pěstování kávy. Desítky let jeho rodina vlastní farmu, kde kávu pěstují, sklízí i zpracovávají. Ryan se proto vrátil na nějakou dobu domů, asi půl roku žil na farmě, aby pronikl do tajů produkce kávy, a pak se rozhodl tuto novou znalost spojit se svou těžce nabytou zkušeností finančníka a založit vlastní kavárnu. Všechen nashromážděný majetek prodal a pustil se do hledání ideálního místa.

„Musel jsem se zbavit všech těch zbytečností, které mě svazovaly a odtahovaly mě od skutečného života.“

Díky své obratnosti na mezinárodním trhu si snadno zjistil, v jaké zemi mají pro začínající podnikatele výhodné podmínky, a na základě toho se rozhodl pro Maďarsko a Budapešť. Jeho žena také skončila v práci a i s dcerkou se do Budapešti všichni společně přestěhovali. Do nového kavárenského podnikání se Ryan pustil ještě se dvěma obchodními partnery, se kterými se dnes v kavárně střídá a do Budapešti dnes dováží kávu z vlastní rodinné produkce, takže navíc ještě podporuje rodinný byznys.

Dnes tak v kavárně nabízí čtyři druhy kávy Arabica z rodinné farmy a také speciální odrůdu Liberica Barako, která roste pouze na Filipínách, a je tak velkou vzácností. Jeho rodina produkuje celé dvě procenta celosvětové produkce této kávy a tak podle ní Ryan pojmenoval i svou kavárnu.

Že tu panuje neobyčejně příjemná atmosféra, poznáte už při objednávání. Sama se v kávě nevyznám, ani jí nijak neholduji, a tak bývám při jejím objednávání trochu pomalejší a dost nerozhodná. Často se tak setkám s nervozitou ze strany kavárníků, jak se ze mě snaží rychle vydolovat konečnou objednávku. Tady mě ale k mému překvapení čekal milý úsměv, pochopení a nadšené podrobné zasvěcení do možností. Nakonec mi Ryan vymyslel specialitu jen pro mě na základě toho, jaké chuti mám ráda. Dostala jsem naprosto geniální kávu s mlékem, medem a čokoládou na ozdobu. No řekněte, kdo si s vámi kde dá dneska takovou práci. Není tak pochyb, že Ryana jeho práce dnes opravdu baví a své nadšení s každým hrnkem kávy předává dál. Tenhle stav mysli je totiž neuvěřitelně nakažlivý. I přesto, že otevřel teprve před rokem, má stále plno.

Provozem kavárny si dnes vydělá v průměru čtrnáct tisíc korun měsíčně, ale nikdy prý nebyl ve svém životě šťastnější.

„Vyzkoušel jsem si, co v Americe nazývají šťastným životem a splněným snem, ale víte co? Teď mám mnohem lepší život. Každý den jezdím do práce autobusem. Se ženou s dcerkou žijeme v dvoupokojovém bytě a teprve teď jsem opravdu šťastný, a stejně tak i moje rodina.“